Další termín: 11. 9. 2026
Národní divadlo v Praze — „Zlatá kaplička" z roku 1881, tři soubory (opera, balet, činohra) a čtyři scény. Symbol české kulturní identity, místo světových premiér Smetany, Dvořáka, Janáčka.
Další termín: 11. 9. 2026
Další termín: 4. 9. 2026
Další termín: 3. 9. 2026
Další termín: 21. 4. 2027
Další termín: 8. 9. 2026
Další termín: 21. 6. 2026
Další termín: 13. 6. 2026
Další termín: 31. 1. 2027
Další termín: 9. 6. 2026
Další termín: 20. 6. 2026
Další termín: 25. 6. 2026
Další termín: 13. 9. 2026
Další termín: 28. 10. 2026
Další termín: 6. 6. 2026
Další termín: 14. 11. 2026
Další termín: 15. 6. 2026
Další termín: 14. 6. 2026
Další termín: 21. 11. 2026
Další termín: 17. 4. 2027
Další termín: 11. 6. 2026
Další termín: 12. 6. 2026
Další termín: 18. 10. 2026
Další termín: 6. 11. 2026
Další termín: 29. 11. 2026
Další termín: 10. 12. 2026
Další termín: 3. 3. 2027
Stojí na pravém břehu Vltavy jako symbol české kulturní a národní identity — Národní divadlo, „Zlatá kaplička“, kterou si Češi v 19. století postavili dvakrát. Jednou ve velkém vlasteneckém nadšení, podruhé ještě silněji po požáru, který hrozil pohřbít celý sen. Dnes je to instituce, kterou neexistující turista v Praze nemine, ale především je to kulturní centrum se třemi soubory — operou, baletem a činohrou — na čtyřech scénách.
První kámen Národního divadla byl položen 16. května 1868 jako vrchol mnohaleté sbírkové akce „národ sobě“. Stavba podle projektu architekta Josefa Zítka byla dokončena v roce 1881 — ale 12. srpna téhož roku divadlo zachvátil ničivý požár při klempířské opravě. Národ za pouhých 47 dní vybral nové peníze a stavbu pod vedením Josefa Schulze dokončil. Slavnostní znovuotevření proběhlo 18. listopadu 1883 premiérou Smetanovy Libuše.
Budova je příkladem české novorenesance s bohatým výtvarným programem — sochařské skupiny od Bohuslava Schnircha, oponu maloval Vojtěch Hynais, alegorické fresky vytvořili Mikoláš Aleš, František Ženíšek, Václav Brožík a další. Lóže prezidenta republiky i královská lóže patří k nejcennějším interiérovým prvkům. V letech 1977—1983 prošla budova generální rekonstrukcí, která vrátila interiéry původní podobu.
Národní divadlo provozuje operu, balet a činohru a dále se dělí na čtyři hrací prostory:
V opeře dominuje český národní repertoár — Smetanova Libuše, Prodaná nevěsta a Dalibor, Dvořákova Rusalka a Jakobín, Janáčkovy Liška Bystrouška a Její pastorkyňa. Vedle toho světová klasika (Verdi, Puccini, Mozart) a novější tvorba (Britten, Šostakovič).
Balet patří k nejtradičnějším evropským souborům. Pravidelně se uvádí Labutí jezero, Louskáček, Coppélia, Giselle a Spartacus. Choreografka Filip Barankiewicz přivedla soubor k modernějšímu repertoáru včetně Ekmana, Forsythe a Kyliána.
Činoherní soubor působí na Nové scéně i Stavovském divadle. Repertoár sahá od klasiky (Shakespeare, Čechov, Ibsen) přes českou klasiku (Čapek, Havel, Kundera) po současné autory.
Národní divadlo není jen místo, kam přijdete na představení. Je to kulturní rituál — vstup historickými dveřmi, schodiště se sloupovím, lóže s rudým sametem, zlatá výzdoba stropu. I bez představení stojí budova za hodinovou prohlídku, ale pokud je čas, vyhledejte si operu nebo balet na velké scéně — kombinace orchestru, sboru, kostýmů a prostoru je v ČR nepřekonatelná.
Pro první návštěvu doporučujeme klasický titul: Rusalka, Prodaná nevěsta nebo Labutí jezero. Kdo má rád dramatičtější tóny, ať zvolí Mozartova Dona Giovanniho ve Stavovském divadle — místě, kde měla opera v roce 1787 svou světovou premiéru pod taktovkou samotného skladatele.